Praha ->Kodaň, Kodaň -> Faerské ostrovy. Už v Kodani jsem se snažil
komunikovat s KOKSem skrz maily a Instagram (no. 1 komunikační
prostředek v kuchařském světě), nikdo se se mnou nebavil, takže jsem
opět letěl tak trochu do neznáma... a tak to mám vlastně docela rád. Zato
létání nenávidím. Vždycky jsem si naivně myslel, že čím víc budu létat, tím
víc si zvyknu. Nezvyknu. V roce 2018 jsem z Kodaně do Prahy létal docela
často a pořád se hrozně bojím. Toho, že se bojím, si všimla i paní vedle
mě. Snažila se lámanou angličtinou konverzovat, ptala se mě, co vím o její
zemi. Řekl jsem, že vím, že tam je víc ovcí než lidí. Smála se, a já si
uvědomil, že o ostrovech vlastně nevím nic. Paní se mě ptala, kde jsem
ubytovaný, tak jsem řekl, že mám adresu, že je to v hlavním městě, ale že
se mnou nikdo nekomunikuje, takže doufám, že se dozvoním :) Faerská
pohostinnost se ukázala a moje spolucestující mi nabídla jízdu, že ji s
manželem vyzvedávají děti. To jsem s radostí přijal, protože cesta taxi z
letiště do hlavního města Tórshavn stojí 500 dánských, to je úplně v
pohodě letenka z Prahy do Kodaně, ale takovej je život, čím severněji jste,
tím víc je to drahý :(
Každopádně po přistání a naskočení signálu mi konečně přišla zpráva na
Instagram, že se omlouvají za špatnou komunikaci, že se mnou počítají a
že na mě čekají ve staff house :)
Super, nebudu hledat hostel v 1 °C! Řekl jsem to mé nové kámošce a ta mi
trošku nepochopitelně pogratulovala a řekla mi, že mě tam odveze taxi, že
to je hned v centru.
Asi chyba komunikace, ale těch 1800 Kč mi ušetřit mohla.
Příjezd nočním taxíkem přímo před barák. Těžko popsat, zdejší
architektura je dost jiná, spíš přidám foto. Každopádně mě přivítali 2 kluci,
s kterými následujících pár týdnů budu sdílet kuchyň, obývák, jeep. Bardi z
Islandu, sous chef, cca 27 let, příjemnej kluk s hudebním vkusem 12leté
dívky a Mantas z Litvy... Lotyšska? Není to jedno? V angličtině se mi to
hrozně plete. Drobnej blonďák, co pracoval také v Londýně, lehké drogy a
techno byla jeho parketa, což mě míjí obloukem, ale hromadu srandy jsem
si s ním užil :)
Uvítalo mě jehněčí Curry, bylo skvělý! Večer se ještě zjevila Jenne z
Holandska, milá holka, jak vystřižená z 80tek s obočím ala Frída. Vyčůrat
a spát.
Druhý den už jsme jeli makat, bylo mi vysvětleno, že se pojede dvěma
auty, jedním, co řídí kluci z Islandu, Bardi a Vidir - Senior Sous Chef, stejně
starej kluk. A druhé řídí Matthias, kluk před třicítkou, takovej ten typ, co ho
mají všichni rádi, byl prostě hrozně milej, což je prostě asi součást
severské kultury. Když jsem makal v Londýně, tak vrstevník v kuchyni =
nepřítel a každej vám to dá rád najevo. Kdybychom žili ve Fantasy světě,
tak Matthias je elf, pořád přespával někde v přírodě, z práce občas domů
běhal (my jsme to jeli třeba 20 minut autem...) a měl takový ty Bear Grylls
triky na přežití v přírodě. Ještě musím zmínit posledního člena základního
týmu - Davida, 31 let, Jižní Karolína. Nevím proč, ale prostě by mi na něj
seděl víc Steve. Steve, teda Dave, splňoval všechno, co bych od
Američana čekal, byl docela velkej, vousatej, hrozně moc mluvil a sypal
jeden vtip (no... občas spíš ''vtip'') za druhým.
Taky mi ráno bylo řečeno, že kuchařské boty nepotřebujeme, protože
budeme přebíhat mezi přípravnou kuchyní, boxem (eng. walking fridge =
,,chladicí místnost'' na uchovávání potravin) a servisní kuchyní. Tady je
třeba říct, že jsem si v rámci ušetření nákladů koupil pouze cestování s
příručním zavazadlem, takže informace, že boty, které mi zabíraly 1/3
zavazadla, mi jsou k ničemu, mi radost moc neudělala.
Jelikož jsem přistál v noci, tak si pamatuji akorát noční cestu taxíkem na
adresu, kde jsem měl bydlet. Proto až první cesta do restaurace KOKS je
moment, který mi utkví v paměti do konce života. Jezera, údolí, vodopády,
to všechno vidíte cestou do práce. Po dvou týdnech už se z okna auta ani
nikdo nepodíval, ale ty první dny jsem jezdil s otevřenou pusou. Po
takových dvaceti minutách jízdy jsme dorazili na opuštěné parkoviště, kde
na nás čekal Jeep - jediný dopravní prostředek, kterým se dá do
restaurace dostat. Cesta podél jezera, kde se volně pasou koně (na
Faerách a na Islandu jsou koně menší, kratší a o dost huňatější) a ovce.
Spousta ovcí. Naštěstí se už odmala učí vyhýbat se autům. Vykotlaná
horská cesta plná děr do kopce, to byl náš definitivní budíček každé ráno.
Když jsem se kluků ptal, proč aspoň cestu někdo nespraví a ty největší
díry nezasype cementem, bylo mi řečeno, že takhle šílená jízda napříč
19chodovým menu je jen součást zážitku a že KOKS se pravděpodobně
přemístí, ale ten cement tam zůstane a to by nikdo nechtěl. Asi po 15
minutách zběsilé jízdy jsme vyjeli kopec a před námi se rozprostřel obraz
nejhezčí restaurace na světě. Jasně, tohle je subjektivní, ale pro mě je
chata uprostřed údolí s vodopádem za zády opravdu to nejhezčí, kde jsem
a asi i kdy budu vytvářet jídlo. Najednou to byl docela emoční šok.
Konečně, po pár měsících nejistoty jsem tu.
Bardi, Vidir, Matthias, Janne, Dave, Mantas a já. Všichni ve firemním
termoprádle v hikingových botách s nabroušenými noži. Jde se na to!
Comments