+420605754064

©2020 by Ondrej Molina. Proudly created with Wix.com

 
Vyhledat
  • Ondrej Ondrej

Faerské ostrovy vol. II

Praha -> Kodaň, Kodaň -> Faerské ostrovy. Už v Kodani jsem se snažil komunikovat s KOKSem skrz maily a Instagram (no.1 komunikační prostředek v kuchařském světě) nikdo se semnou nebavil, takže jsem opět letěl tak trochu do neznáma... a tak to mám vlastně docela rád. Zato lítání nenávidím. Vždyvky jsem si najivně myslel, že čím víc budu létat, tím víc si zvyknu. Nezvyknu. v 2018 jsem z Kodaně do Prahy létat docela často a pořád se hrozně bojím. Toho že se bojim si všimla a i paní vedle mě. Snažila se lámanou angličtinou konvezovat, ptala se mě, co vím o její zemi. Řekl jsem, že vím, že tam je víc ovcí než lidí. Smála se, a já si uvědomil, že o ostrovech vlastně nevím nic. Paní se mě ptala, kde jsem ubytovaný, tak jsem řekl, že mám adresu, že je to v hlavním městě, ale že semnou nikdo nekomunikuje, takže doufám, že se dozvoním :) Faerská pohostinost se ukázala a moje spolucestující mi nabídla jízdu, že ji s manželem vyzvedávají děti. To jsem s radostí příjmul, protože cesta taxi z letiště do hlavního města Torshávn stojí 500 dánských, to je úplně v pohodě letenka z Prahy do Kodaně, ale takovej je život, čím severněji jste, tím víc je to drahý :(

Každopádně po přistání a naskočení signálu mi konečně přišla zpráva na instagram, že se omlouvají za špatnou komunikaci, že se mnou počítají a že na mě čekají ve staff house :)

Super, nebudu hledat hostel v 1°C! Řekl jsem to mé nové kámoše a ta mi trošku nepochopitelně pogratulovala a řekla mi, že mě tam doveze taxi, že to je hned v centru.

Asi chyba komunikace, ale těch 1800 kč mi ušetřit mohla.



Příjezd nočním taxíkem přímo před barák. Těžko popsat, zdejší architektura je dost jiná, spíš přidám foto. Každopádně mě přivítali 2 kluci, s kterými následujících pár týdnů budu sdílet kuchyň, obývák, jeep. Bardi z Isladnu, sous chef, cca 27 let, příjemnej kluk s hudebním vkusem 12ti leté dívky a Mantas z Litvy... Lotyšska? Není to jedno? V angličtině se mi to hrozně plete. Drobnej blonďák, co pracoval také v Londýně, lehké drogy a techno byla jeho parketa, což mě míjí obloukem, ale hromadu srandy jsem si s ním užil :)

Uvítalo mě jehněčí Curry, bylo skvělý! Večer se ještě zjevila Jenne z Holandska, milá holka, jak vystřižená z 80tek s obočím ala Frída. Vyčůrat a spát.



Druhý den už jsme jeli makat, bylo mi vysvětleno, že se pojede dvěma auty, jedním co řídí kluci z Isladnu, Bardi a Vidir - Senior Sous Chef, stejně starej kluk. A druhé řídí Matthias, kluk před třicítkou, takovej ten typ, co ho mají všichni rádi, byl prostě hrozně milej, což je prostě asi součást severské kultury. Když jsem makal v Londýně, tak vrstevník v kuchyni = nepřítel a každej vám to dá rád najevo. Kdybychom žili ve Fantasy světě, tak Matthias je elf, pořád přespával někde v přírodě, z práce občas domů běhal (my jsme to jeli třeba 20 minut autem...) a měl takový ty Bear Grills triky na přežití v přírodě. Ještě musím zmínit posledního člena základního týmu - Davida, 31 let, Jižní Karolína. Nevím proč, ale prostě by mi na něj seděl víc Steve. Steve, teda Dave splňoval všechno,  co bych od američana čekal, byl docela velkej, vousatej, hronzně moc mluvil a sypal jeden vtip (no... občas spíš ''vtip'') za druhým.

Taky mi ráno bylo řečeno, že kuchařské boty nepotřebujeme, protože budeme v přebíhat mezi přípravnou kuchyní, boxem (eng. walking fridge = ''chladící místnost '' na uchovávání potravin) a serviscní kuchyní. Tady je třeba říct, že jsem si v rámci ušetření nákladů koupil pouze cestování s příručním zavazadlem, takže informace, že boty, které mi zabíraly 1/3 zavazadla mi jsou k ničemu mi radost moc neudělalo.



Jelikož jsem přistál v noci, tak jsem opravdu z Faer neviděl nic, proto mi 1. cesta do KOKSu utkví v paměti do konce života. Jezera, údolí, vodopády. Po dvou týdench už se z okna auta ani nikdo nepodíval, ale ty první dny jsem jezdil z otevřenou pusou. Po takových dvaceti minutách jízdy jsme dorazili na opuštěné parkoviště, kde na nás čekal Jeap - jediný dopravní prostředek, kterým se dá do restaurace dostat. Cesta podél jezera, kde se volně pasou koně (na Faerách a na Islandu jsou koně menší, kratší a o dost huňatější) a ovce. SPousta ovcí. Naštěstí se už odmala učí vyhýbat se autům. Vykotlaná horská cesta plná děr do kopce, to byl náš definitivní budíček každé ráno. Když jsem se kluků ptal, proč aspoň cestu někdo nezpraví a ty největší díry nezasype cementem, bylo mi řečeno, že takhle šílená jízda napříč 19ti chodovým menu jen součást zážitku a že KOKS se pravděpodobně přemístí, ale ten cement tam zůstane a to by nikdo nechtěl. Asi po 15ti minutách zběsilé jízdy jsme vyjeli kopec a před námi se rozprostřel obraz nejhezčí restaurace na světě. Jasně, tohle je subjektivní, ale pro mě je chata uprostřed údolí s vodopádem za zády opravdu to nejhezčí kde jsem a asi i kdy budu vytvářet jídlo. Najednou to byl docela emoční šok. Konečně, po pár měsících nejisty jsem tu.

Bardi, Vidir, Matthias, Janne, Dave, Mantas a já. Všichni ve firemním termoprádle v hikingových botách s nabroušenými noži. Jde se na to!















9 zobrazení