Proč je nás míň a míň?!

Proč je kuchařů míň a míň? Co si myslíte? Můžou za to výše platů nebo ta naše klasika - základ na pásku a zbytek bokem na ruku? Tohle není žádnej ''hejt'', já to znám z obou stran, jako zaměstnavatel i zaměstnanec… Jak je možný, že třeťáci dodělaj' učňák/střední a vařit jde jeden-dva?

Než mi vaší domněnku nebo zkušenost napíšete do komentů, zkusím si odpovědět sám.

Hodně zaměstnavatelů žije v tom, že mládí = nekonečná energie, tělo, které jede na nukleární pohon a volno není třeba. No to jo, já bych taky už nezvládl makat 5x18 hodin, jako tenkrát v Londýně. Ale pro dvacetiletého kuchaře je to spíš psychická stránka která křičí ne! Protože když to první, co po úspěšném ukončení studia pozná, je dřít od nevidím do nevidím, tak je sakra velká šance, že si řekne, že se na to může pěkně… podívat z pohledu zaměstnavatele, který potřebuje schopné lidi a makat dál. Ne, to si málokterý mladý zaměstnanec řekne. Spíš si řekne, že se na to může pěkně vysrat. Pardon.

,,Můžeš vzít víkend?'' No jako můžu, ale měl jsem mít volno ,,Prosím Tě, takovejch voln ještě bude'' argumenty o tom, kdo v kuchyni má děti a kdo ne apod. a najednou zjistíte, že v měsíci ten volnej víkend byl jen jeden nebo taky žádnej. A pak zjistíte, že už jste si 3 týdny nezacvičili nebo byli o dost míň se svojí holkou, která začíná být pěkně nervní, nepotkali se s kámošema a tak dále. Vypadnout z rutiny je hrozně lehký, ale vrátit se do ní, už tolik ne. A tak si takhle pracujete a pracujete a za něco bojujete, třeba za zotavující se podnik, který si na sebe musí vydělat, nebo za tu 1. hvězdu co jste získali nebo bojujete, abyste dostali tu druhou nebo třetí. Ale ten soukromý boj nikdy nevyhrajete, protože ten balanc práce a sociálního života úplně vymizel. S paní na myčce si povídáte víc než se svojí mámou a svého zelináře jste za poslední měsíc viděli víckrát, než svého nejlepšího kámoše za poslední rok.

A ono to je vlastně super, utuží se parta, stane se z vás jedna velká pirátská posádka, kde se na to málokdo vykašle, protože ví, jak je sakra těžký, když ti druzí makají za něj. V tom je gastro dobrý, většinou se můžete na svoje parťáky spolehnout. Těch pozitiv bych našel víc, ale celej tenhle kolotoč je udržitelný jenom chvilku. Pak se jednou můžete probudit a zjistíte, že vám jsou všechny hadry velký, že vám před barákem zrovna nestojí zástup kámošů, co chtějí na pivo, protože jste jim za poslední měsíce stihli párkrát odepsat ,,sorry, makám.'' A že láska k vaření je vlastně trochu pryč, že vlastně to poslední co chcete si doma uvařit a ty všechny kuchařky co jste si koupili leží ladem v poličce.

Ale co s tím? Co udělat proto, aby jsme měli zaměstnance a parťáky a podřízené? Dny volna! Ujistěte se, že má kuchař alespoň dva dny volna za sebou a udělejte všechno na světě, abyste mu na to volno nemuseli sahat. Nikdo nemá rád změny plánů a když vám nepřijde do práce člověk, musíte něco udělat. Pořádně to promyslete nad rozpisem směn, komu to volno vezmete.

Vzdělávejte a trénujte! Když vidíte, že máte nadějného pracanta v kuchyni, je potřeba přikrmovat ten oheň. Vyjednejte deal a udělejte staff party v nějakém super podniku, který je pro váš tým inspirativní.

Udělejte teambuilding, třeba kurz vaření na nějaký zábavný téma. Pozvěte borce přes charcuterie, ať vaší partu naučí, jak se dělají klobásy a uzeniny. A takhle bych mohl jmenovat dál a dál.

Pauza v průběhu celodenní směny! Už se to začíná nosit i nás a mám z toho radost. Prostě se obědvá a večeří! Jít do restaurace ve 4 odpoledne a chtít jídlo je... divný! Co je tak super na hodině volna odpoledne? Sednete si a najíte se jako člověk. Zní to až absurdně. Nedávno jsem se bavil s kamarádem, který pracuje v korporátní firmě. Popisoval mi, jak vypadá jejich coworkingový prostor, kde mají houpací sítě a recepční jim každé ráno nosí koš z ovocem a ovocný fresh. ,,tyvole já ani nevím, kdy jsem si naposled sednul k jídlu aniž bych o toho nedělal objednávky nebo nepsal směny nebo něco neřešil...''

Ukažte, že vám na nich záleží! Musel váš kuchař z volna znovu do kuchyně? Pracoval váš tým delší dobu v menším počtu než měl?

Ukažte, že to umíte ocenit.

• Zavolejte taxíka zaměstnancům, kteří museli pracovat déle

• Nabídněte malou část z profitu z vydařené náročné akce

• Kupte nové vybavení

• Investujte do vzdělání vašeho týmu.

Závěr: Pěstování dobré rovnováhy mezi pracovním a soukromým životem je nezbytné v každé profesi, ale je obzvláště důležité v hektickém a stresujícím prostředí restaurace. Kuchaři jsou srdcem a duší každé restaurace. Tím, že zajistíte, aby vaše parta měla slušnou kvalitu pracovního života, zajistíte, aby byli zdravější a motivovanější, aby pomohli vaší restauraci uspět.