O mužích, co mlčí. A o jednom, co mluvil nahlas

V neděli bylo 8. června. Vrátil jsem se v čase. Bylo letní, horké poledne. Tehdy jsem žil v Kodani.

Po neúspěšném podnikání a jednom zničeném snu, po zamítnutí víz do Austrálie a zničeném druhém snu, jsem se odstěhoval na sever. Věděl jsem, že o tamní kuchyni vím kulový, a poprvé v kariéře jsem chtěl mít normální peníze.

Taky jsem si bláhově myslel, že po zkušenosti jménem Londýn to bude snadnější etapa. Ale v těch top restauracích to nikdy není lehký, že ne?

Už to nebylo to strkání se v kuchyni a hádání, kdo měl první v ruce nádobu na thermomix, s partou kluků v survival módu.

Tohle bylo o tom, že nadřízení věděli, že jim z Prahy přiletěla konkurence. Někdo, kdo už má peklo za sebou. Kdo je hladovej jít si za svým. A kdo je možná brzy nahradí.

Pochopil jsem brzy, že se jim to nelíbí. A že nejsem vítán.

Ale zpět k 8. červnu. Nebo spíš – začněme o den dřív.

Ten den jsem měl na návštěvě mámu. Ráno přistála a já jí ukázal město. Plavbu vodními kanály jsem prospal na sedačce vedle ní – šest dní v kuse si bere svou daň, obzvlášť když do práce a z práce jezdíte na tom zas*aným kole.

(Bože, proč musel Marcielo ukrást zrovna to nejpomalejší?)

Odpoledne jsme šli na street food market a pak do AMAAS, slavné restaurace pro svůj udržitelný přístup. Graffiti interiér a oldschool hip hop byl highlight, zbytek nás moc neoslnil.

Druhý den jsme jeli vlakem do Louisiany – muzea moderního umění, situovaného na krásných útesech s výhledem na moře.

Fascinující místo, kde se dá strávit pár hodin obdivováním lidské kreativity. Pamatuju si to přesně – máma si odskočila a já čekal ve venkovním areálu prosluněného muzea.

Z nudy jsem otevřel Instagram, abych záhy pochopil, že svět ten den přišel o hrozně moc.

Nikdy jsem ho neviděl. Nemluvil s ním. A stejně jsem měl pocit, že odešel někdo, kdo mě zná líp než kdokoliv jiný.

Anthony Bourdain. Byl kuchař, byl vypravěč a já nebudu předstírat, že nebyl i můj velký vzor.

Čím jsem starší, tím víc mám potřebu být míň u sporáku a víc vyprávět příběhy. Nejen svoje.

Proto vznikl projekt jménem Fidel Gastro. Abychom si povídali. Abychom mohli vyprávět.

Ty šílené příběhy, které – jak pevně věřím – za počítačem v korporátu nevzniknou.

Gastro je ve své podstatě jednoduché. Jsou tam často prostí lidé. A mají nějaký důvod, proč pracovat 12, 14 nebo víc hodin denně.

Můj důvod byl často útěk.

Bylo jednodušší sbalit bágly a odstěhovat se na druhý konec planety, než se prát s vlastním životem.

Dočasné řešení dočasného problému.

A název pro permanentní řešení dočasného problému znáte všichni. Proto ho sem nenapíšu.

V červnu 2018 jsem bydlel v krásném kodaňském bytě se dvěma chlápky.

Ten mladší ho vlastnil, ten starší dělal vyhazovače po nocích.

Můj pokoj měl 7 m² a nájem nebyl o moc nižší než ten můj současný v bytě o 70 m² větším.

V červnu 2018 jsem toho mladšího – mého domácího – viděl naposled.

Jeho nejlepší kamarádka učinila stejnou volbu jako Anthony a Jeppe skončil v ústavu.

Jelikož jsem už několik měsíců čekal na první výplatu kvůli papírům na úřadech, před odstěhováním a splacením nájmů jsme stihli jen prohodit pár slov s jeho tátou.

Teď, co píšu tyhle řádky, otvírám Facebook a hledám.

Jeppe vypadá šťastně. Doufám, že se tak i většinu času cítí.

O Anthonym bych mohl psát hodiny.

Kitchen Confidential bude navždy jedna z mých nejoblíbenějších knížek v poličce.

Nevím, co na ní miluju víc.

Možná to, jak vysvětluje zbytku světa, co všechno za jedním jídlem stojí. Jak funguje hierarchie v kuchyni. A proč se v tomhle odvětví tvoří bratrství, jaká by se jinde nevytvořila.

Možná pasáž s jeho první silnou vzpomínkou na jídlo.

Bože, jak já se tam našel…

Poprvé v cizině. Poprvé u moře. Poprvé v pořádném hotelu jako kuchař!

Dobře, ne tak docela – neuměl jsem jazyk, rozhodně jsem neuměl vařit a bylo mi 16.

Ale tu jemnou polévku z malinkých krevet a mušlí, co jsme měli první den, si budu pamatovat do konce života. Stejně jako Anthony svého úhoře na červeném víně.

Možná nejvíc miluju tu syrovost. Žádné přikrašlování.

Gastronomie může znamenat kuchyň plnou imigrantů, noci plné drog a alkoholu a všudypřítomnou únavu a vyčerpání.

Červen je měsícem duševního zdraví mužů a mně se to všechno spojilo dohromady.

Dali jste mi do ruky velkou moc. Tak ji chci využít.

Nebojte, slevový kód na psychiatrii nemám, ale diskusi rozvířím rád.

Já si totiž myslím, že ve společnosti stále převládá stigma:

– že chlapi by neměli brečet

– že silný chlap všechno zvládne

– že mluvit o emocích je slabost

A možná i proto tolik chlapů mlčí.

Roky zažitý narativ, že máš hlavně „zabezpečit rodinu a postarat se“, pořád visí ve vzduchu.

Ale já se naučil jednu věc:

Emoce jsou jako balón pod vodou. Čím víc ho tlačíš dolů, tím silněji jednou vyletí.

Mně se to stalo mockrát. V kuchyni. V osobním životě.

„Chlapi nebrečej, tak nefňukej.“

Ale přitom podle statistik každoročně hledá permanentní řešení dočasných problémů 3–4× víc mužů než žen.

Co s tím?

Všímejme si.

Někdy stačí jen zavolat a říct:

„Poslední dobou se mi zdáš takovej smutnej… Je všechno OK? Nechceš to probrat?“

Síla jednoho telefonátu může být větší, než si myslíme.

A pokud jsme to my, kdo se cítí na dně – není důvod se stydět.

Všichni řešíme podobný věci. Instagram není realita, je to výkladní skříň.

Neporovnávejme se pořád s ostatníma. A jak mi připomíná jedna z mých tetovaček:

„Za každou bouřkou se vždycky někde v dáli schovává sluníčko.“

A i když bych si přál, aby téma psychického zdraví rezonovalo víc, dobrá zpráva je, že doba se mění.

Dnes už se na vás tolik lidí nedívá jako na blázna, když řeknete, že chodíte na terapii.

Jděte tam.

Třeba vám první terapeut nesedne. Ale když se vám rozbije auto, taky hledáte někoho, kdo vám ho opraví, ne?