Vyhledat

Molina + Crew na Moravě part II. aneb tři kluci co moc nespali a hodně smažili.

Postaveno máme, stan vypadá super, dělala mi ho firma @Plachty_Shapeart.

Já chytám druhý dech, kombinace adrenalinu a nadšení mě drží na nohou. Filip má

na starosti fish sekci a Míša bude kasírovat a grilovat krevety do tacos na Yakitori

grilu. Kdo mě sleduje, tak to je ta malá krabička, kterou tahám všude. Já tu zauzenou

chuť krevet z grilu miluju. Co dělám já? Kecám s lidmi, řídím chod stánku a otevírám

ústřice a střídám kluky, když jdou na pauzu. Mám pár hodin, abych se ujistil, že je

všechno perfektní, protože pak jdu na stage, kde mám workshopy. Kluci potřebují

doslova pár minut, aby pochopili můj standard. 


Lidi z Bzence byli to největší překvapení. Byli hrozně milí a my měli opravdu pocit, že

jsme vítáni. Jasně, vždycky se najde nějaká konzerva, co nikdy neměla ústřici, ale

má hroznou potřebu přesvědčovat lidi kolem, že to je slizký. Po zkušenosti z

předchozí akce jsem bral o 2 krabice ústřic méně, říkal jsem si,, sakra, jedeme ještě

víc na východ'' (lol), vezmeme toho míň.

To jsem se šeredně spletl, protože Bzenečtí se doslova hecovali, kdo tento exotický

pokrm zkusí. ,,Tož zkus tu ústřicu!'' jsme slyšeli velmi často.





Největší úlet byl místní Australan. Z Brisbane do Bzence, chápete to? Láska je

mocný čaroděj. Každopádně to byla dobrá reklama, protože pán byl evidentně rád,

že si může popovídat anglicky, tak si dal načas a vychutnával jednu ústřici za

druhou, takže když se někdo zdráhal ochutnat, tak jsme prostě mohli říct ,,koukejte,

támhle pán už jí šestou!''.


V ten den jsem se měl objevit na pódiu, dohromady třikrát. Čekal mě workshop pro

bzenecký ocet a vaření back 2 back… ono to je teda spíš side by side, ale i tak je to

sranda. Vytáhnu si jednoho odvážlivce na pódium a vaříme stejné jídlo. Když máte

dobrého sparinga a před pódiem je hodně lidí, má to super atmosféru a to nemusím

ani zmiňovat Markétu Hrubešovou, která moderuje snad všechny akce spojené s

jídlem a tím, že se známe z minulosti, tak vím, že mám na pódiu spojence a

nemusím být tolik nervózní. 






Pro bzenecký ocet jsem si připravil 2 recepty. Jeden byl velmi inspirovaný 

Alainem Passardem, znáte ne? Francouz, 2** michelin už v šestadvaceti letech. Po

obdržení *** michelinky si řekl, že už ho klasická francouzská kuchyně narvaná

proteinem neinspiruje a překlopil celé menu do vegetariánského. Hvězdy přišly

znovu. S Alainem mám i fotku, ale vypadám vedle něj jako nějakej floutek. On má

prostě hrozný charisma i na té blbé fotce, charisma postaršího pána, co vstřebal

všechno moudro světa, vždyť i ve slavném Chef's table říkal, že teprve po čtyřicítce

začal dostávat pocit, že ví, o čem vaření je. Zpátky k receptu. Bylo to carpaccio z

kiwi, okurek, s nakládanou šalotkou a bazalkou. Na stage jsem ukázal, jak naložit

šalotky (kdo neví, mrkněte na jiný blog post, kde celý proces popisuji) a lehký

vinaigrette z bzeneckých ochucených octů. Druhý recept byl vejce nakládané v

červené řepě. 




Přiveďte vodu v hrnci k varu a opatrně vložte vejce, nastavte si minutku na 6 minut, poté vejce vyjměte a dejte do ledové lázně nebo pod kohoutek studené vody. Oloupejte. Oloupejte a nakrájejte na kostičky červenou řepu. Mezitím vložte všechny ingredience do hrnce a přiveďte k varu, dokud se cukr a sůl nerozpustí. Nechte chvilku vychladnout, dejte do zavařovačky a vložte oloupaná vejce. Uchovejte v chladu. Vejce je perfektní po 3 dnech.


  • 9 vajec z volného chovu

  • 1 syrová řepa

  • 350ml octu z červeného vína

  • 100ml vody

  • Lékořicový čaj, jeden sáček

  • 80g hnědého cukru

  • špetka soli

  • 6 kuliček jalovce

  • ½ lžičky kuliček pepře

  • 2 bobkové listy

  • 1 lžička růžového pepře


Když se sobotní akce blížila ke konci, dohodli jsme se, že kluci budou dál prodávat a

já se vydám řešit ubytování a dokoupím pár věcí, co nám došly. Měli jsme dohodlé

Airbnb v nedaleké vesnici, kde ale bylo potřeba vyzvednout klíče. Takže zpět do

dodávky. Přesnou lokaci jsme vyřešili po telefonu a po pár km bloudění jsem dorazil

ke cool vinnému sklípku. Tohle bude moje premiéra, říkal jsem si, jelikož

moravskou kulturou jsem těžce nepolíben. Hostitelka byla fajn ženská a asi 3x mi

nabídla tykání, které jsem samozřejmě přijal, ale stejně jsem jí pořád vykal... No co

chcete, naposled jsem spal před čtyřiceti hodinami. Ok, klíče předány a moje

dobrodružství nekončí. Bylo potřeba nakoupit. Moje unavené myšlenky ,,Ondřeji, jsi

na Moravě, zítra je neděle! Nic nebude otevřené, lidi se chodí modlit do kostela!

Neseženeš ani rohlík!'' Ok, Makro to jistí. Zoufalá volba mezi Brnem a Zlínem.

Vyhrál Zlín, cesta trvala o 2 minuty míň totiž… Po sérii mikrospánků jsem dorazil do

cílové destinace, hele, tady fakt nebudu lhát.. to už jsem byl úplně vyřízenej. Dal

jsem si budík na 15 minut a lehnul jsem si na sedačky. Ještě víc rozsekanej jsem

nakoupil, vzal snídani pro crew a red bulla. Cestou nazpátek jsem rozdal instrukce a

za krásných 40 minut jsem byl zpět v areálu. Zakonzervovat stan, zaházet jídlo v

termoboxech čerstvým ledem a jeli jsme se konečně vyspat. 


Teda… zmiňoval jsem 40 hodin nespaní? Tma tomu taky moc nepomohla, ale já to

naše ubytování za boha nemohl najít. Jestli to čte někdo, kdo viděl bílou dodávku,

otáčející se na těch nejpodivnějších místech ve vesnicích Vlkoš a Kelčany, prosím,

napište mi na můj mail. Nejspíš jste kvůli mně nemohli spát a mě to teď mrzí. S 1

% baterky jsem se dovolal hostitelce a ta mě již podruhé v průběhu dvou hodin

navedla na místo. Silný finiš není úplně naše krédo. Bereme láhev ze sklípku a mezi

turnusy ve sprše oslavujeme život. Filip mi vysvětluje, co jsou to otevřené sklepy a

já zjistil, že bez téhle zkušenosti nesmím Moravu opustit. Mišáka jsme nepřekecali,

ale my jsme vyrazili do vedlejší vesnice za kulturním zážitkem. Stále v duchu

bloudění jsme po čtyřiceti minutách dorazili na místo. Hrála cimbálovka a lidi se

bavili. Za nehorázných 40 Kč jsme dostali dvě naplněné sklenice a já ještě ochutnal

domácí klobásu. Takhle se má končit den.

Druhý den byl v klídečku. Michala jsem pasoval na otvírače ústřic a já si ještě

jednou užil pódium a konečně jsme měli víc času pokecat s kamarádem

@LukasNeckar a jeho partou z colour sushi, místní mistryní v nakládání s

přezdívkou @mama_z_gruntu Taky jsem se seznámil se super klukama z @hobbychefcz, kteří distibují úžasné japonské nože do ČR (mrknetě na můj instagram do sotry highlight - Collaboration - mám tam pro Vás slevu na jejich sadu nožů!).





V nedělní podvečer jsme vyrazili směr Praha. D1 v neděli večer by si jistě zasloužila

samostatný odstavec, ale to si nechám na příště. Po vystěhování auta jsem zjistil,

že moje klíče zůstaly někde v Bzenci. To poslední, co chcete po vystěhování

dodávky v deset večer, je volat vašemu domácímu, že nemáte klíče. Radost neměl.

Natahali jsme všechny věci ke mně do bytu, o zbytek se postarám, až budu mít

energii. Rozloučili jsme se s Fílou a mě čekalo závěrečných 130 km. Michal se

neměl, jak dostat domů a v 5:30 vstával do práce. Vyměnit starou dodávku za

minicooper v automatu je slast a cestu do Mladé Boleslavi znám nazpaměť, v půld druhý ráno se loučím s mým bratrem ve zbrani (nůž na otevírání ústřic a pinzeta na

otáčení krevet na grilu) a já se vracím, abych mohl znovu nasednout do dodávky a

vrátit ji tam, kde jsem si ji půjčil a dodávku si nikdy nepůjčíte blíž než na okraji

Prahy, že jo. Auto parkuji a klíče nechávám na sjednaném tajném místě. Nasedám do

jedné z těch sdílených Toyot, co si otevřete mobilem přes aplikaci a jedu domů. Jsou

tři třicet a já upadám do zaslouženého spánku.

47 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Kulajda